Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vítám Vás na mých stránech o planetách.Doufám ,že se V

 Planety

Systém tvoří především 8 planet, více než 3 trpasličí planety, přes 150 měsíců planet (především u Jupitera, Saturnu, Uranu, Neptuna) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod. Planety obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Sluneční soustava je součástí galaxie známé také pod názvem Mléčná dráha. Ta je částí tzv. Supergalaxie, kam patří mj. i galaxie M 31 v Andromedě.

Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55 - 5 miliard let).

Planety jsou v pořadí od Slunce, Merkur (), Venuše (♀), Země (), Mars (♂), Jupiter (), Saturn (), Uran (/) a Neptun ().

Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres a Pluto. Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty a tak jsou dnes označovány jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, dnes nazývaný Eris, který je podle měření Hubblova vesmírného dalekohledu dokonce větší než Pluto samotné.

Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem. Překvapivě mnoho poměrně velkých těles je především v posledním desetiletí nacházeno v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu (Quaoar, Orcus aj.), případně i dále (Sedna). Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader tzv. Oortův oblak.

[editovat] Vznik

Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu - vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž „rozfoukal“ zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři.

[editovat] Složení soustavy

[editovat] Slunce

Podrobnější informace naleznete v článku Slunce.

Slunce je pomyslným centrálním bodem sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny hélia se jádro gravitací smrští a z "popela" předcházející reakce se stane "palivo" pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou „zapalovat“ další reakce doprovázené vznikem těžších prvků - uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.[1] Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v „bílého trpaslíka“. [2]

[editovat] Vnitřní planety

[editovat] Merkur

Podrobnější informace naleznete v článku Merkur (planeta).

Merkur je nejmenší planetou sluneční soustavy. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci. Díky tomu je neustále bombardován fotony i slunečním větrem - proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 500 stupňů. Na polokouli odvrácené panuje třeskutý mráz až –180 °C.

[editovat] Venuše

Podrobnější informace naleznete v článku Venuše (planeta).

Venuše je druhou planetou od Slunce, pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Je to terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy ji proto nazýváme „sesterskou planetou“ Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7% mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy.

[editovat] Země

Podrobnější informace naleznete v článku Země.

Země je třetí planetou sluneční soustavy. Jde o největší terestrickou planetu ve sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelitMěsíc.

[editovat] Mars

Podrobnější informace naleznete v článku Mars (planeta).

Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, pojmenovaná po římském bohu války Martovi. Jedná se o druhou nejmenší planetu soustavy, která je v současnosti nejlépe prozkoumanou planetou po Zemi. Na planetě se nacházejí dvě polární čepičky, je obalena atmosférou a podle posledních výzkumů se na ní kdysi nacházel oceán kapalné vody. Mars má dva měsíce: Phobos (strach) a Deimos (panika).

[editovat] Hlavní pás asteroidů

Podrobnější informace naleznete v článku Hlavní pás.

Hlavní pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde v se důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti.

[editovat] Vnější planety

[editovat] Jupiter

Podrobnější informace naleznete v článku Jupiter (planeta).

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako systém skládající se ze Slunce, Jupiteru a různého smetí. On a ostatní plynní obři Saturn, Uran, a Neptun jsou občas označováni jako jupiterovské planety. Je pojmenován po římském bohu Jupiterovi (též zvaném Jova).

[editovat] Saturn

Podrobnější informace naleznete v článku Saturn (planeta).

Saturn je šestá planeta sluneční soustavy, která je známa dobře pozorovatelným prstencem, který planetu obepíná. Známá je již od pravěku, jelikož na noční obloze je pozorovatelná pouhým okem. Okolo planety obíhá 56 měsíců, ale číslo nemusí být konečné, jelikož se zlepšující se rozlišovací technikou se objevují nová tělesa. Stejně jako ostatní vnější planety je tvořen z větší části plyny. Jeho průměrná hustota je nižší, než hustota vody.

[editovat] Uran

Podrobnější informace naleznete v článku Uran (planeta).

Uran je sedmá planeta sluneční soustavy. Je to plynný obr, počítáno podle průměru třetí největší, má hmotnost jako 14,5 Zemí, velká poloosa jeho dráhy je 19,19 AU. Byl pojmenován po řeckém bohu Uranovi. Uran byl první objevenou planetou, která nebyla známa již od dávných časů, a ačkoliv byl při mnoha příležitostech pozorován už dřív, vždy byl mylně považován za další hvězdu. (Nejstarší zaznamenané pozorování se datuje do roku 1690, když jej anglický astronom John Flamsteed katalogizoval jako 38. hvězdu souhvězdí Býka).

[editovat] Neptun

Podrobnější informace naleznete v článku Neptun (planeta).

Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy. Pojmenován je podle starořímského boha Neptuna. Jeho existenci předpověděli (a přibližnou polohu vypočítali) francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams na základě odchylek v pohybu Uranu. Na základě jejich výpočtů byl potom objeven v roku 1846 německým astronomem Johannem Gottfriedem Gallem.

[editovat] Komety

Podrobnější informace naleznete v článku Kometa.

Kometa, zastarale vlasatice, je malý astronomický objekt podobný planetce složený především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) eliptické trajektorii kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas nějaká přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ a z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami.

V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí.

[editovat] Kuiperův pás

Podrobnější informace naleznete v článku Kuiperův pás.

Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce. Předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy. Pojmenován je podle Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak.

[editovat] Heliopauza

Heliopauza je oblast (rozhraní), kde přestává působit sluneční vítr. Podle současných poznatků vane sluneční vítr neztenčenou intenzitou asi do vzdálenosti 95 AU. Pak se ve větší míře střetává s mezihvězdným médiem, zpomaluje se a mění se v chuchvalce, které vypadají a chovají se spíše jako ohony komet. Tyto chuchvalce mohou zasahovat do vzdálenosti dalších přibližně 40 AU, pokud sluneční vítr vane proti směru proudění mezihvězdného média. V opačném směru to může být několikrát více.

[editovat] Oortův oblak

Podrobnější informace naleznete v článku Oortův oblak.

Oortův oblak se zřejmě nachází na okraji naší sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Existuje-li, pak se jedná o kulovitou skořápku kolem naší sluneční soustavy. Takový pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny. Svůj název nese po dánském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950.

[editovat] Hranice sluneční soustavy

Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU ), což je výrazně více, než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti.